Co jsem poslední dobou dělala?
Prázdniny jsem strávila na lyžích v Itálii, nádherný týden, kdy jsem jednoduše nemusela dělat nic jiného, než ráno vstát, nasnídat se, oblíknout, dojít k lanovce, po zbytek dopoledne lyžovat, pak na oběd, odpoledne opět lyžovat (manžestr byl v tahu, takže spíš poskakovat na nahrnutém sněhu - kolena mě bolí do teď, ale bavilo mě to :D), večer příležitostně na pizzu nebo těstoviny. A taky jsem konečně měla čas číst, doporučuju Malého vetřelce (ale nechodit potom do auta pro lyžáky, když nevíte kde se nachází vypínač - běžet potom po schodech do třetího patra s lyžařskýma botama v ruce zatímco vaši popletenou mysl pronásleduje poltergeist z Warvickshiru není to pravé ořechové) a Zlodějku (místy lehce sodomistické, ale úžasně vystavěná zápletka kdy zjišťujete že vás spisovatelka celou dobu vodila za nos a všechno bylo úplně jinak, než jste si mysleli) od Sarah Watersové. Bude článek.
Nesplnila jsem si ale ani jeden z cílů - chtěla jsem se naučit otáčet na lyžích o 360 (kde je doprčic značka pro stupně?) což jsem vzdala a nenaučím se to snad nikdy. Taky jsem se chtěla dostat až do 3000 m.n.m, což jsem po děsuplné jízde kabinkouvou lanovkou, která neustále skřípala, sípala, byla neuvěřitelně rezavá, houpala a zastavovala, vzdala a s očima navrch hlavy jsem vystoupila v mezistanic
. Zato ta černá, která vedla pod ní a kde člověku občas nezbývalo nic jiného než nasměrovat lyže přímo dolů z kopce a doufat že to přežije ve zdraví, vážně stála za to. Jednou si ale sjedu Streif i Kandahar a pak se budu těm myšlenkám co se mi honily hlavou smát :D
A taky jsem si naprosto úžasně zakonverzovala anglicky - každý druhý Rakušan, na kterého jsem na lanovce narazila se mě ptal jestli jsem už někdy byla v Alpách, mou odpověď, že před dvěma lety na Paganelle poctivě ignorovali, ale jak slyšeli že jsem byla ve Schladmingu tak začali básnit o tom jejich Nachtslalomu. A taky jsem narazila na úžasného anglického instruktora lyžování, který mezitím, co mi popisoval, jak je to v Anglii s lyžování very bad, krotil bandu malých Švýcarů, kteří si střídavě sundávali rukavice, helmy nebo rozepínali boty, respekt veškerý nulový, ale ty reakce typu "Mondieu!" byly úžasné.
(fotka bude)
Jistě vás zajímá jak pokračuje ta moje úžasná story s Alterem a Honzou (a jestli ne, tak máte prostě smůlu :D). S Alterem je to totálně v prdeli, s Honzou jsme kamarádi, teda spíš jenom já, neboť mi nedávno Honza v nějakém záchvatu upřímnosti ve tři ráno napsal, že někdy má pocit, že s trochou snahy by mohl mít kteroukoliv holku, ale pak se podívá na mě a ví, že mě ne :D Vážně celá Boleynová, nedobytná jako pevnost. Přesto všechno, ten pocit, že vás má někdo takhle rád, je moc pěkný. A ještě krásnější by to bylo, kdyby na Honzově místě byl někdo jiný.... Ehm, v sobotu jdu s Honzou na školní ples, to zase budou kolovat po třídě drby.
Ještě poslední věc - zase na mě leze jaro. Ve čtvrtek jsem jela do centra za mamkou do práce a 15 minut seděl proti mě v tramvaji nějaký neskutečný vjacques a celou dobu jsme se na sebe hloupě usmívali. Chicht.
Tatínek odjel dneska ráno kšeftovat do Běloruska s nějakými hyraulickými lisy a mě nechtěl vzít sebou. Jeho chabá výmluva zněla, že nemám vízum.